Proč je regulace nervového systému klíčem k našemu fungování

Co se v tomto článku dozvíte?

  1. Úloha nervového systému: bezpečí před vším ostatním

  2. Proč vyhledáváme známé, i když nám ubližuje

  3. Proč se neumíme uvolnit, když „bychom měli“

  4. Nervový systém a zdraví: víc než jen emoce

  5. Proč nestačí porozumět – a proč změna není jen o chování

  6. Regulace nervového systému jako proces učení se bezpečí

Když se dnes mluví o nervovém systému, často to zní zjednodušeně:

buď jsme v klidu, nebo ve stresu.
Buď jsme vyrovnaní, nebo naštvaní.

Realita je ale mnohem komplexnější.

Nervový systém neurčuje jen to, jak se cítíme.
Určuje to, jak přemýšlíme, jak se rozhodujeme, koho si pouštíme k sobě, jak reagujeme v zátěži, jak se učíme, jak spíme i jak se léčíme.

A především – neurčuje to na základě toho, co je pro nás dobré.
Ale na základě toho, co nervový systém vyhodnocuje jako bezpečné.

Úloha nervového systému: bezpečí před vším ostatním

Z pohledu neurobiologie má nervový systém jednu hlavní úlohu: zajistit přežití.

Aby to dokázal, neustále – často zcela mimo naše vědomí – vyhodnocuje otázku:
Jsem v ohrožení života, nebo ne?

Toto hodnocení probíhá rychleji než vědomé myšlení.
Dřív, než si něco „promyslíme“, naše tělo už reaguje.

Je důležité dodat ještě jednu věc:
nervový systém nerozlišuje mezi skutečným a symbolickým ohrožením.

Z evolučního hlediska byl stres spojen s přímým ohrožením života – například útěkem před predátorem nebo bojem o přežití. Nervový systém se však od té doby zásadně nezměnil.

Dnes proto může stejnou stresovou reakci spustit i situace, která život přímo neohrožuje – například zkouška, hodnocení ve škole, konflikt ve vztahu, kritika, očekávání okolí nebo strach ze selhání.

Nervový systém totiž nereaguje na objektivní realitu,
ale na to, co vyhodnotí jako ohrožení přežití, bezpečí nebo vztahu.

Pro tělo může být ohrožením například:

  • ztráta přijetí,

  • pocit selhání,

  • odmítnutí,

  • nebo situace, kterou nedokáže předvídat.

A reakce je stejná – aktivace stresové odpovědi.

Nervový systém nevyhledává to, co je pro nás dobré, komfortní nebo příjemné, ale to, co je předvídatelné.
Předvídatelnost může snížit alarm, ale sama o sobě ještě neznamená regulaci ani skutečné bezpečí.

Regulace nastává až tam, kde je bezpečí spojeno s možností vztahu a volby.

Proč vyhledáváme známé, i když nám ubližuje

Pokud člověk vyrůstal v prostředí, kde byl:

  • křik,

  • napětí,

  • chaos,

  • fyzické nebo emoční ohrožení,

jeho nervový systém se na tyto podmínky adaptoval.
Naučil se v nich fungovat.

Z pohledu nervového systému se staly známým a předvídatelným prostředím – tedy prostředím, ve kterém ví, co má očekávat a jak reagovat.

To ale neznamená, že jde o bezpečné nebo zdravé prostředí.
Znamená to pouze, že je pro nervový systém čitelné a snižuje míru nejistoty.

To je důvod, proč:

  • opakujeme vztahové vzorce, které nám ubližují,

  • přitahují nás lidé, u kterých se necítíme dobře,

  • vracíme se do prostředí, která nás vyčerpávají.

Ne proto, že bychom to chtěli.
Ale proto, že náš nervový systém tento typ nastavení zná, dokáže v něm snížit míru nejistoty a předvídat, co přijde.

Naopak klid, stabilita, ticho či laskavost mohou být pro nervový systém neznámé – a tedy vyžadovat zvýšené vyhodnocování a pozornost.

Bez regulace nervového systému nevzniká prostor pro skutečnou volbu.
Ve stavu dlouhodobého ohrožení nervový systém nehledá to, co je zdravé, ale to, co je známé a zvládnutelné.

Proč se neumíme uvolnit, když „bychom měli“

Tento mechanismus vysvětluje i situace, které mnozí dobře znají:

  • neumíme si odpočinout na dovolené,

  • během svátků jsme napjatější než běžně,

  • v tichu cítíme neklid,

  • když se konečně zastavíme, tělo „vypne“ nebo onemocní.

Pro nervový systém totiž:

  • nové prostředí,

  • změna rytmu,

  • jiný režim,

  • jiná očekávání

neznamenají automaticky úlevu.
Znamenají nejistotu.

I Vánoce – přestože jsou příjemné – představují změnu.
A změna je pro nervový systém vždy něco, co je potřeba nejprve vyhodnotit.

Nervový systém a zdraví: víc než jen emoce

Nastavení nervového systému má přímý dopad na:

  • imunitu,

  • hormonální rovnováhu,

  • krevní tlak,

  • trávení,

  • spánek,

  • schopnost regenerace.

Dlouhodobá aktivace stresové odpovědi neznamená jen „že jsme ve stresu“.
Znamená, že tělo je dlouhodobě v pohotovostním režimu a šetří zdroje tam, kde by mělo regenerovat.

Podívejme se na konkrétní příklad imunity.
Když je nervový systém v chronickém stresu (vysoká hladina kortizolu), tělo si myslí, že bojuje o přežití „tady a teď“. V takové chvíli není prioritou bojovat s viry, které vás možná ohrozí za týden. Prioritou je mít energii na útěk před pomyslným predátorem.

Tělo proto doslova přesměruje zdroje. Omezí tvorbu bílých krvinek a potlačí imunitní odpověď, aby ušetřilo energii pro svaly a srdce. Výsledek? Jste sice v neustálé pohotovosti, ale vaše obranyschopnost je oslabená a jste mnohem náchylnější k nemocem.

Dlouhodobý stres tak není jen „pocit v hlavě“, ale měřitelná biologická změna, která přímo podkopává fyzické zdraví.

A nejde jen o tělo. Stejný princip platí i pro mozek.
Když je nervový systém ve stavu ohrožení, aktivuje se „plazí mozek“ (odpovědný za přežití) a doslova se tlumí ty části mozku, které potřebujeme pro komplexní myšlení, kreativitu a učení se novým věcem.

Ve stresu se učíme jen velmi obtížně – pokud vůbec.
Skutečně přijímat nové informace a růst můžeme jen tehdy, když se cítíme bezpečně.
Proto se regulace nervového systému netýká jen psychiky, ale celého fungování organismu.

Proč nestačí rozumět – a proč změna není jen o chování

Často slýcháme věty jako:
„Já tomu rozumím.“
„Vím, proč reaguji tak, jak reaguji.“
„Pracuji na sobě.“

Pochopení je důležitý první krok.
Ale z pohledu nervového systému samo o sobě nestačí.

Nervový systém se neřídí logikou ani slovy.
Řídí se opakovanými tělesnými zkušenostmi.

Můžeme si racionálně uvědomovat, že jsme v bezpečí,
a přesto naše tělo reaguje napětím, zrychleným dechem, stažením nebo únikem.

Ne proto, že bychom dělali něco špatně.
Ale proto, že nervový systém se mění učením, ne přesvědčením.

Když změna chování nestačí

Změnit chování bez změny nastavení nervového systému často znamená:

  • že se kontrolujeme silou,

  • že „fungujeme“, ale jsme vyčerpaní,

  • že klid udržíme jen do chvíle, než přijde zátěž.

Proto platí:
pokud změníme jen to, co děláme,
ale ne to, v jakém vnitřním stavu to děláme,
je změna křehká a krátkodobá.

Ani jóga či meditace automaticky neznamenají regulaci

Ani aktivity, které jsou obecně považované za uklidňující,
nemusí automaticky vést k regulaci nervového systému.

Meditace, dechová cvičení či jóga:

  • mohou být velmi přínosné,

  • ale mohou také udržovat tělo v napětí, pokud jsou vykonávány „výkonově“,

  • nebo pokud nervový systém ještě není připraven na zpomalení.

U některých lidí může ticho:

  • zvyšovat neklid,

  • vyvolávat úzkost,

  • aktivovat stresovou odpověď.

To neznamená, že dělají něco špatně.
Znamená to jen, že nervový systém zatím nemá vytvořené regulační bezpečí pro zpomalení.

Regulace nervového systému jako proces učení se bezpečí

Regulace nervového systému je proces, ve kterém se tělo postupně učí:

  • že klid je bezpečný,

  • že zpomalení neznamená ohrožení,

  • že nemusí být neustále v pohotovosti.

Děje se to:

  • postupně,

  • opakovaně,

  • skrze tělesné zkušenosti,

  • v rytmu, který nervový systém zvládne.

Není to o tom „dělat víc“.
Je to o tom dělat věci jinak – s respektem k biologii.

Proč se této témě věnujeme tolik

Protože pokud změníme jen chování, ale ne nastavení nervového systému,
je změna krátkodobá.

Regulace nervového systému neznamená návrat ke známému,
ale postupné učení se, že klid, stabilita a vztah mohou být bezpečné.

A teprve tehdy se může změnit způsob, jakým žijeme, reagujeme a rozhodujeme se.

Ne silou.
Ale regulací.